V případě velkých sítí není statické směřování dlouhodobě udržitelnou metodou. S každou změnou sítě je nutné konfigurovat všechny routery, což je někdy technicky nemožné.
Dynamické směrování reaguje automaticky na jakoukoli změnu v síti. Routery si vyměňují informace o aktuálním stavu sítě a automaticky upravují routovací tabulky.
Základní dělení protokolů dynamického směrování (v případě uzavřeného systému) je následující:
V případě těchto protokolů si sousední routery vyměňují routovací tabulky, získané informace poté aktualizují ve vlastních routovacích tabulkách. Nejznámějším, ale již méně používaným protokolem je RIP (Routing information protokol).
Distance-vektor číslo, udává v případě protokolu RIP počet HOPů (kolik routerů během cesty do dané sítě paket musí překonat). Tento protokol, má informace o celé síti, pouze na základě informací od přímo sousedících routerů.
Druhou základní skupinou jsou Link-state protokoly. Při použití tohoto protokolu si každý router uchovává informace o celé síti (routovací i topologické tabulky). Samozřejmě je v tomto případě kladen větší důraz na výkonnější hardware. Pro nalezení nejkratší cesty se používá Dijkstrův algoritmus. Mezi základní zástupce Link-state protokolů patří OSPF.