Během vývoje výpočetní techniky jako takové se ruku v ruce s ostatními komponentami vyvíjeli i paměťová media. S rostoucí potřebou paměťového prostoru bylo nutné přicházet s novu technologii. Níže jsou uvedeny pouze někteří zástupci.
Reléové paměti pracovali s jednoduchou, elektromechanickou součástkou zvanou relé. Ta je schopna mechanicky spínat obvody, pokud je na ni na jiné části přivedený proud. (viz první obrázek [1])
Jednotlivé bitové buňky bylo možné realitovat více způsoby. Přepínací relé nebo zapojení jako alternativa klopného obvodu. [2]
Základní nevýhodou těchto typů paměti byl fakt, že se jednalo o elektromechanickou součástku, byla tedy velmi náchylná na poškození. Stejně tak ani rychlost těchto pamětí nebyla příliš rychlá. Navíc některé relé mohli spínat s rozdílnou rychlostí, bylo tedy nutné nějakým vhodným způsobem synchornizovat operace v paměti. [2]
Tento typ paměti využíval zápisu pomocí magnetického pole na magnetický materiál. Podle směru magnetizace se při čtení v cívce indukoval proud v jiném směru. Změna napětí se pak dala přečíst jako binární 0 nebo 1. [3]
Na obrázku je možné vidět bubnovou paměť po otevření krytu. [3]
Na bubnu byly navinuty stopy, které byly rozděleny na jednotlivé bity. Pro čtení se používalo zároveň několik čtecích hlav, které četly a zapisovali jedno slovo naráz. [3]
Nejprve vznikly pro řízení tkacích stolů v 18. století. Následně se přesunuly do výpočetní techniky. Ještě v 80. letech se používali datovému přenosu dat pomocí dálnopisu. [4]
Pásky a štítky byly vyrobeny z tvrdého kartonu. Pro záznam informace byla na konkrétnám místě proražena díra. Čtení se provádělo buď mechanicky nebo opticky. [5]
Pro počítače do 3. generace. [6]
Základním prvkem těchto paměti byla feritová jádra. "prstence" z materiálu, který je schopný udržet zmagnetizování,dokud není přemagnetizován (viz obrázek vedle [7]).
Přemagnetizováním jednotlivých feritových jader je možné ukládat hodnotu 0 nebo 1 (v závislosti na směru magnetického pole).
Čtení je destruktivního charakteru. Pokud se změní hodnota z 0 na 1, v zapojení je na feritové jádro přiveden signál (pomoc adresových vodičů x a y). Pokud je feritové jádro zmegnetizováno jako 1, je jádro přemagnetizováno na 0. Tato změna vyvolá na čtecím vodiči S puls, který je možné detekovat. Pokud je na jádru 0, k přemagnetizování nedojde a impuls se nevyvolá. [8]
Cena se v 60 letech pohybovala okolo 1000 liber a 1KB [6]
Způsob zápisu je stejný jako v případě bubnových pamětí, jen s rozdílem tvaru samotného paměťového media.
Na magnetické pásce je tenká vrstva magnetického materiálu, který je možné zmagnetizovat ve dvou směrech. Binární 0 nebo 1. [9]
Nevýhodou je sekvenčí přístup k datům. Je tedy nutné vždy přetočit nějakou část dat, do doby než se "prokoušeme" k požadovaným datům.
Tento typ media bylo možné využít i pro ukládání videa (WHS). Je však ale nutné poznamenat, že bylo nutné provést několik technických vylepšení, jelikož náročnost na paměť v případě videa je mnohem větší než pouhé ukládání 0 a 1. [9]
Jedná se o paměťové medium, které je postaveno na principu polovodičů (materiál, který vede proud pouze jedním směrem). Tato technologie je používána i v dnešní výpočetní technice. [10]
Tento typ technologie je využit i v RAM pamětech moderních zařízeních.