Na začátku je vhodné vymezit samotný pojem komunikace. Tento termín pochází z latinského slova communicare, které znamená „dělit se o něco, sdílet, účastnit se“. Obecně lze komunikaci definovat jako proces předávání a přijímání informací. [1]

Funkce komunikace

Funkce komunikace vyjadřují nejen její objektivní využití, ale také motivaci a záměry všech účastníků komunikačního procesu. [2]

Mezi základní funkce komunikace se řadí:

1. Informovat (in-form = „dávat formu, učit, vytvářet formu“)
2. Dohodnout se (vzájemně se domluvit)
3. Instruovat či zjišťovat (usnadňuje orientaci ve světě)
4. Bavit (plnit zábavnou funkci)
5. Přesvědčovat
6. Navazovat kontakt a sdružovat se
7. Exhibovat (sebevyjádření, prezentace)

Dělení komunikace

Komunikaci je možné rozdělit z různých hledisek a úhlů pohledu. Níže jsou uvedeny dva základní typy (je však třeba zdůraznit, že nejde o jediné možné dělení). [2; 3]

Dělení podle komunikačního systému/kanálu

1. Verbální komunikace – z latinského verbum („slovo“). Označuje komunikaci prostřednictvím jazyka a řeči, a to jak v mluvené, tak i psané formě.
2. Neverbální komunikace – zahrnuje vše, co sdělujeme beze slov, případně jako doprovod komunikace verbální. [4]
   • Mimika: pohyby a pozice obličejových svalů.
   • Proxemika: vzdálenosti mezi jednotlivými účastníky komunikace.
   • Haptika: komunikace prostřednictvím doteku (např. podání ruky, pohlazení, pohlavek).
   • Posturologie: držení těla a poloha končetin.
   • Paralingvistika: akustické neverbální projevy doprovázející řeč (např. intonace, tempo nebo síla hlasu).
3. Komunikace činem – sdělování prostřednictvím jednání a chování (např. pomoc, ignorování, darování, trestání).

Dělení podle počtu účastníků

1. Intrapersonální komunikace – probíhá uvnitř jedince, jde o vnitřní dialog či rozmlouvání „sám se sebou“.
2. Interpersonální komunikace – uskutečňuje se mezi dvěma nebo více lidmi, mezi nimiž existuje určitý vztah.